Ta nesourodá trojice věcí představuje tři body, na nichž spočívali naše rodinné vánoce. Stříbrný tác a zlatá mísa odpočívaly s puncem chráněných památek pod křídly maminčina příborníku. Vstupovaly do služby až v čase vánoc, stříbrný tác s posláním kouzelného ubrousku, na němž se prostřely sladkosti vánoc podle dědičného receptáře, a mísa, pro dětské oči "zlatá", rozevřenému květu podobná, byla přístavem pro vánoční pohlednice, jak se slétaly s přáním všeho požehnání pro dům s rodinou. Vojenský kufr přespával od vánoc do vánoc na půdě jako bezpečný častník pro skleněný oděv vánočního stromečku. Když proputoval s tatínkem bez úhony světovou válkou, ochrání i skleněné koule, ptáčky, trumpetky a korálové pavoučky a hvězdičky před pohromou, jaká se zapsala do rodinné paměti z utkání našeho kocoura se stromečkem. Měli jsme kocoura, měl žíhaný kožich, zelené oči jak lampiony, tygří drápy a cizokrajné jméno Manžúr. Bráška si jej vycvičil za spolubojovníka v honičce za pingpongovím míčkem, natahovacím autíčkem i bábrlaty dračího ocasu a Mažúr měl všechno blýskavé a houpavé na stromečku za kocouří kratochvíli. Od doby Mažúrových vánočních hrátek nemáme na stromečku skleněnou špici,ale jen plechovou nerozbitnou hvězdu. Když se uklidili střepy, snesla maminka z půdy otcův vojenský kufr jako bezpečný trezor pro vánoční ozdoby jež svou pestrostí a stylovou rozmanitostí skládaly půlstoleté souvrství našich rodinných vánoc. Chvíle pro zlatou mísu nastávaly, když se sklidili ze stolu talíře a rozbalily dárky a nadešla pokojná pohoda prokoledy a vzpomínání. Tehdy brala maminka z mísy vánnoční poštu a předčítala,kdo je aspoň pod způsobu té vánoční pohlednice jakoby s námi. Pozdravy z maminčina rodiště docházely obvykle tam, kde hostovala u štědrovečerního stolu naše valašská babička. Ta byla předčitatelkou pozdravů z domova a tlumočila všem u stolu, co vzkazuje strýc Ozef za všechny Brumovské aj Štítenské a Pitínské a od Klobúk všemu rozptýlenému rodu:
"Všecky ve spolek vás ze srdca pozdravuju a přeju dobré zdraví od nás ode všech.Kdo sa toho roku narodil, vítám ho v našem slzavém údolí. Kdo sa oženil, má moju hlubokú sústrast. Komu dohořela svíce, buď mu země lehká. Přežijte ve zdraví svátky aj štěpánskú koledu. A Nový roku - nevíme, co jsi zač - vítaj. A ty Starý roku, měj dík za všecko dobré, a to horší už voda vzala. Tož sa ve spolek srovnávejte, lebo nic iného nezbývá."
Maminka pak uložila všechna pozdravení do alba, jako se ukládají pozdravy z cest. Pro vzpomínku,aby se uchovala mapa vztahů mezi lidmi. Maminčinu "mapu vztahů" jsem po letech uviděla, když jsem v roli hlídací babičky měla připomenout marodnému vnoučkovi, kdy brát penicilin, neslézat z postýlky, pít čaj s citrónem a změřit si teplotu.
"Babi, neměj péči,já si poradím."
Mladíček proměnil lůžko v pracovní stůl : na vále na nudle byly rozprostřeny pohlednice z cest i z vánoc a na nočním stolku bylo umyvadlo, kde se koupaly poštovní známky.
"Neboj, zacházím se vším šetrně. Známky přijdou do alba známek a pohlednice zpátky do alba pro vzpomínky"
Zkusila jsem navodit stonací klid, že si budeme povídat.
"Babičko, já už nejsem pohádkovej. Vidíš, jsem filatelista." Leda kdybych prý místo Krakonošských trpajzlíků napsala pohádky o poštovských skřítcích, kteří na poštovní známce jako na létacím koberečku přinášejí vzkazy ze země do země.
Povídali jsme si nad albem poštovních známek a mě se za zrodu pohádkové knížky o poštovských skřítcích otvírala vrátka do klukovských světů.
"Babi, víš kde jsou ostrovy Kiribati? Na mapě jen puntíky v Tichém oceáně,ale jakou mají známku!Je to dvojče, dvojznámka, maminka vlavka a hnízdo volavčích ptáčat. A te´d si představ, že jeden kluk co sbírá hokejisty...."
Pohled do klukovské burzy o školní přestávce rozvinul možnou zkázu volavčí rodiny. Kluk měnil brankáře Haška za půl volavčí dvojznámky. Transakce se protáhla přes limit přestávky a Hašek i s volavčí rodinou zakleti v učitelském šuplíku až do konce školního roku.
"Učitelé nerozumějí, že filatelie je zeměpis, dějepis i přírodopis dohromady. Když se to dělá s láskou. Úča řekla, že z nás kluků, se jí dělá zle už ráno cestu do školy. Tak proč tam chodí?"
Slyšela jsem nářek volavčího hnízdam jakoby volavky oživly. Kdo nás bude krmit až do prázdnin,když nám maminka volavka zůstala v notesu toho jednoho kluka?
"Přoč Vaškovi paní účitelka neřekla, tohle že filatelista nedělá,aby roztrhl tu rodinu?"
Cítím dítě jako spoluautora. Když jsem po čase přinesla autorský výtisk svému spolutvůrci, našla jsem na jeho nočním stolku pojednání o bojovém umění. V anglické verzi.
"Babi,já už nejsem filatelista.Já dělám karate."
"Nemáš už známky rád?"
"Mám je rád,ale nechám si je do důchodu,abych jim mohl dát péči.Sebeobrana chce taky průpravu, svět už je takovej babi."
Uvědomila jsem si časové rozpětí mezi rukopisem a jeho knižní podobou. Doba zrání rukopisu k vydání knížky je dlouhá jako chlapecké zrání od filatelistického notýsku ke karate. Svět se mění. Jedno by ale mělo zůstávat : to co dělám, dělám odpovědně a sláskou. Aby se nám budoucnost nerozpadla, měly by trvat vztahy nejen mezi lidmi, ale i mezi člověkem a oborem, kterým se zabývá. To není babičkovské vánoční kázání když oroduju za to, aby se v našem slovníku udržela slova "odpovědnost" a "láska". Budoucnost světa jimi drží pohromadě pevněji než zeměkoule v síti rovnoběžek a poledníků.
Nebyl to jen vánoční dárek pro babičku,když vnuk řekl :"Neboj babi. Nejsem rváč.ale kdyby si nějakej trouba začal, je důležitý dát vědět, že jsou meze."
Doufám, že se vám vánoční povídání a vzpomínání Marie Kubátové líbí. Napište mi. Evča

Je to moc pěkné povídáníčko, zavzpomínala jsem na vánoční čas u nás doma.... Připadá mi teď všechno jiné než dřív, všechno se teď bere jinak, tajemné kouzlo Vánoc se tak nějak přesunulo úplně jinam, snažím se sice zachovat takovou tu vánoční atmosféru, pohodičku a vůni, ale když mi moje čtyřletá dcera řekne, že ji z vánočních písní bolí uši a chtěla by zapnout Minimax, octnu se v té chvíli v tvrdé realitě a nevím, zda se tomu mám zasmát, nebo z toho mám být smutná... Připadám si pak jak z jiného světa... Když se svěřím mamce, jak je ta doba nějaká jiná než za nás, že to minulé století bylo nějaké jiné, mamka se usměje a klidně řekne: "No, a já jsem ještě zažila žebřiňáky, o prázdninách jsem pomáhala na poli..." :-)) Musím se tomu smát, přijde mi to, jako kdyby mamča žila někdy před xx lety, přitom je jen o 30 let starší než já...